Dlouho jsem přemýšlel nad tím jak vlastně pojmout tento článek. Padaly různé návrhy na clickbait jako super high-tech post s výrobními postupy, pak zase hate speech o tom, že Vaše kolo vlastně není o tolik „zelené“ vzhledem k tomu, kolik splodin vznikne, atd. Nakonec jsem se rozhodl, že to pojmu jako fotoeditoriál bez zbytečností a trapáren okolo. Ze slušnosti akorát nechci zveřeňovat informace a fotografie lidí, se kterými jsem cestoval.
V dubnu roku 2014 jsem dostal možnost odcestovat na delší dobu do Číny se svým bývalým zaměstnavatelem v cyklo odvětví, u kterého jsem byl zaměstnán na vyšší pozici v technickém managementu. Byl to pro mě docela quest, protože jsem nikdy předtím neletěl, mám panický strach z cestování vzduchem a jako první trip si kopnout zrovna cestu na druhý konec světa bylo docela odvážné rozhodnutí.
Hned první zádrhel byl s vízem do Číny. Celé to bylo, na poměry českých úřadů, docela narychlo a udělat si pas do normální doby, s tím pak zajet do Prahy na čínskou ambasádu, která měla na rozhodnutí taky měsíc, bylo tak na knop. Po vyzvednutí nového pasu bylo nutné tohle číslo poslat do Emirates kvůli letenkám a vyplnit papíry pro ambasádu. Musel jsem taky skočit do banky pro výpis z účtu, protože pro Čínu potřebujete potvrzení, že máte na účtu aspoň půl sta a nebudete tam jako bezďák. Po tomhle administrativním kolečku jsem druhej den ráno skočil do auta a pádil směr ambasáda v Praze.
Byl zrovna konec únoru a co by čert nechtěl, čeští silničáři opět překvapení sněhem nezvládli uklidit dálnici a já zůstal stát v několika kolonách. Po tom, co jsem se rychlostí šnečího světa dostal do prahy ve 13:50, po pěti hodinách cesty, jsem zjistil, že na ambasádě pracují pouze do 14:00 a deset minut před zavíračkou jim tam tu obálku s pasem a papírovačkama do podatelny už prostě hodit nemůžu. „A co kur** teď?!“ pomyslel jsem si. Rychlá googlovačka odhalila, že v Praze jsou agentury, co zprostředkují víza do Číny do dvou týdnů za pár tisícovek. No co už, letět se musí, letenky za 600 eček už jsou koupený a trip plan domluvený.
Odlétalo se z Vídňe okolo půlnoci, takže fotky jsem hodně mínus, protože se v halách nemůže tak úplně fotit velkým foťákem a za oknama už byla tmavá nuda. Těší mě, že první leteckej trip proběhl s Emirates, protože to bylo fakt v topu. Dobrý jídlo, v economy docela dobrý sedačky, poklidnej let směr Dubai na krátkou pauzičku a dalším letadlem směr Shanghai. V Dubai mě fakt dostala velikost celého toho areálu. Jenom vystoupit z letadla a přejít na druhou stranu haly o 30 terminálů dále nám trvalo skoro 45 minut. Po cestě zpět jsem pak ještě zjistil, že těch hal je tam takto víc a jezdí mezi nimi metro. Naštěstí jsme přistáli ráno, takže jsem si střihl aspoň přes okno pano z plochy. Přelet do Shanghaie pak byl už v pohodě, skoro celej jsem ho svévolně prospal.
Shanghai sama o sobě je strašně obrovské město, v podstatě taková městská Česká republika. Pořád to roste úplně raketovou rychlostí. Kde bylo při příletu pozemní staveniště bylo před odletem už kosta vejškáče před finišem. Prostě jako 24/7/365 fungující mraveniště.
Cílem celé cesty do Číny bylo objet naše současné a budoucí obchodní partnery, omrknout továrny jak se to všechno dělá ve velkých a v jakých různých kvalitách. Nebudu se tu rozepisovat o meetingách, životosprávě, půlnočních návštěvách nonstop supermarketu před hotelem a podobné gastrozvěrstva. Na to je po internetu už dost cestopisných blogů a youtuberů. Tento blog je o té cestě a technice.
Po městě je nejjistější cestovat metrem. Je to v podstatě jediný způsob dopravy, kde nezůstanete v mnohonásobné koloně a padesáti kilometrový přesun po městě vám pomalu takto ušetří i hodinku. Mezi městy fungují rychlovlaky, které mají, narozdíl od nás, rozsáhlou infrastrukturu a tou třístovkou to tam švihá všemi směry. Vevnitř je služba pomalu jak v letadle. Dostanete jídlo, pití, deku a funguje plnohodnotná restaurace. Když vezmu v potaz, jaký je u nich komfort sezení, vlak s sebou vůbec v té třístovce nehází a k tomu porovnám českou trasu Brno-Praha, kde vás po příjezdu vše bolí a vlak s vámi ve stovce hází jak rozbitej kolotoč.
My jsme vyzkoušeli varianty obě. Ze Shanghaie jsme si to do Tianjinu střihli příměstským letadlem za necelou hodinku, zpět do Shanghaie to proběhlo tří a půl hodinovým výletem krásnou pobřežní krajinou v rychlovlaku. Podotýkám, že ze Shaghaie do Tianjinu je to cca 1150 kilometrů. Docela brutál, že u nás takto jedeme vlakem o hodinu méně skoro šestinovou vzdálenost. Ironicky si u toho vzpomínám na hospodské povídačky, že Čína je oproti Evropě strašně zaostalá =)
Když už tak vzpomínám Tianjin, říká Vám to něco? V podvědomí to znáte, ale nevíte proč. Já Vám to připomenu. Tianjin je to město, kde skladovali chemku, munici, jiné těkavé látky (mluví se i o radioaktivním odpadu) vedle sebe a v roce 2015 jim to tam pěkně bouchlo.
Nejlépe je tu masivní řetězovou reakci a létající trosky vidět od 0:28
Docela mě zamrazilo, když jsem viděl tyto fotky a videa z míst, kde jsem rok předtím byl. Celkem ohlášeno bylo okolo tisíce zraněných, necelých 200 mrtvých a 8 lidí nikdy nenašli. Síla výbuchu byla spočítána na ekvivalent 28 tun TNT. Jejich štěstí, že to bylo jen „skladiště“ na okraji a né rezidenční zóna. Čínská vláda si vysloužila docela posměch, protože ihned smazali desítky webů odkazující na fotky, videa a různé detaily této pohromy.
Zpět ale do roku 2014. Tianjin na mě zapůsobil už tehdy docela pekelně. V letadle ze Shanghaie jsem myslel, že je dole silná bouřka, protože jsme letěli nad černošedým, několikaset kilometrů velkým, oblakem. Letadlo z čisto modrého průletu jsme se do něj najednou ponořili, z okna nebylo krom toho škraloupu vidět absolutně nic, najednou jsme nad přistávací dráhou a hned na zemi. Už v letištní hale jsem si všiml, že všichni nosí roušky a nechápal jsem proč. Po výstupu před letiště to už bylo hned jasné.
Tianjin je jedna z nejvíce průmyslově znečištěných oblastí celé Číny. Celoročně je tam takto zataženo, vzduch smrdí jako byste stáli vedle hořící obrovské skládky, štípou Vás oči a velmi těžce se Vám dýchá. Vypadalo to jako že sněží, přitom ale v nebe padal polétavý popel vypouštěný do ovzduší masivně těžkým průmyslem v okolí.
Při cestě dále do vnitrozemí na návštěvu do první továrny mne překvapilo, že tam nikde není zeleň. Žádná tráva, žádné stromy, jenom pustina a zvláštně zabarvená hlína. Byli jsme už hodně na venkově a i tomu tak odpovídalo okolí, doprava a obyvatelé.
V této provincii jsme navštívili docela dost továren na plastové díly, pěnu, různé tiskárny přes sítotisk i na vodní transfer. Bohužél jsem nikde nesměl fotit a jedinou fotku z této, řekněme chudší, provincie mám z továrny na úplně nejvíc low-cost rámu supermárketových typů, kde kvalitě výrobků odpovídal i technologický postup a bezpečnost práce. Pobavilo mě, že frajer ochranu zraku nejede vůbec, chytrá kočka si vzala aspoň sluneční brýle. O tom, že se při tepelném zpracování hliníků uvolňují do vzduchu těžce karcinogení látky asi nikdy neslyšeli. Stále se ale bavíme o těch úplně nejlevnějších rámech, které na Aliexpresu koupíte za desítky korun. Někde se ten náklad na výrobu prostě srazit musí.
Po návratu zpět do okolí Shanghaie už to v lokálních továrnách na rámy vypadalo o moc lépe. Oddělené boxy, vzduchotechnika pro každého, masky, pořádné rukavice, pracovní oblečení a hasičáky kde se podíváte. Legislativa EU by tam jednoznačně prošla.
U rámů bylo super vidět kompletní proces výroby od frézování hlavových a středových trubek po formování spodní i vrchní trubky pod obrovským lisem, rovnání na kontrole kvality a následné lakování v norných nádržích i práškovém laku. Proces lakování nemůžu zveřejnit kvůli autorským právům všech prémiových značek jizních kol, které si v této továrně nechávají rámy dělat a všude byly loga a konkrétní již hotové modely.
Po návštěvě této skvělé továrny na pevné i celoodpružené rámy prémiových světových značek jízních kol jsme se přesunuli o sto kilometrů dále do továrny na komponeny jízdních kol a podpůrné díly pro výrobu rámů.
Stejně jako v případě předchozí továrny nezveřejňují fotografie, které obsahují loga, či jiný copywrite značek. Divili by jste se ale, kolik značek komponentů se dělá na stejné lince a přitom se jednou značkou neskutečně opovrhuje a druhá je zase vyvolávána jako jedna z nejlepších. Vše je přitom ze stejného stroje, stejní dělníci, proces výroby je stejně kvalitní a liší se akorát tvarem a brandingem.
Některé díly se vyrábí již zmíněným dělením dlouhých profilů v hrubém tvaru výsledného produktu a následně se frézují na CNC. Jiné díly, jako například představce, se odlévají do hrubé podoby. Poté se pod obrovským lisem za studena „kovají“ do formy pro větší pevnost.
Zajímavou kapitolou samo o sobě je výroba řidítek. Do fabriky přichází dlouhé trubky, které se následně na speciálním stroji natahují pro silnější stěnu řidítek okolo objímky představce a tenké stěny na konci řidítek, kde působí při jízdě slabší síly a není potřeba tak vysoká pevnost. Díky tomu jsou řidítka lehčí, než kdyby byla stěna trubky stejně tlustá po celé délce.
Všechny lepší továrny disponují i svým testovacím centrem, kde zkouší nejen prototypy, ale hlavně náhodně vybrané kusy z produkce pro docílení co nejvyšší kvality již výsledného produktu. Jednotlivé díly jsou vystaveny stejnému prostředí a pohybům jako v následném užití koncovým zákazníkem. Rozdíl je akorát v tom, že je to při testu vystaveno několikanásobně delšímu a více intenzivního (zne)užití, než dokáže běžný konzument vyvinout za dobu použivání konkrétního dílu, či rámu.
Jsem neskutečně vděčný, že jsem se díky práci dostal do hlavního centra výroby jízdních kol – Číny. Po dekádě ježdění a stavění speciálních zakazkových kol v Evropě se dá říct „Back to the roots“. Cyklistika pro mě znamená převážnou většinu mého mládí a už jenom možnost pracovat pro jednu z největších tuzemských cyklo značek pro mě znamená mnoho. Tento výlet do továrny na radost to jenom završil. Myslím tím radost, kterou má následně každý jezdec jízdních kol. Ať je to malé dítě na prvním odrážedle, studenti na cestě do školy, dospělí do práce, závodník, nebo vlastně kdokoliv jenom tak na výjezdu s kamarády, či rodinou. Není v podstatě nic lepšího jak si prohlédnout kompletní výrobní proces jízdního kola, které si potom poskládáte a vyrazíte s ním do hor na pořádnout projížďku.
Závěrem chci poděkovat všem zůčastněným a zodpovědným za tuto skvělou životní zkusenost. Však oni ví, koho myslím. Děkuji, F.